Podnikat pod úřednickým dohledem

Byl publikován velice zajímavý článek pod názvem „Kořalku za půl milionu musel vylít do kanálu, aby ho celníci znovu pustili na trh“ o majiteli palírny v Českém ráji.

Tento článek by si měl přečíst každý, kdo považuje např. EET za prostředek spasitele a ochránce poctivých proti zlodějům a podvodníkům. Jasně totiž ukazuje, jak složité je v České republice podnikat. Mnozí si myslí, že ráno se stačí probudit, zajít na úřad a odpoledne již vydělávat těžké prachy.

Jenomže tento ideální stav není u nás realizovatelný. Nedávno jsem četl krásný vtip: „Dej člověku rybu a nasytíš jej na den. Nauč jej ryby chytat a …. musí složit zkoušky, zaplatit obci za rybářský lístek, zaplatit rybářskému svazu, odpracovat brigády, vést evidenci úlovků….“ Tak složitý jsme si udělali život.

Skutečně my. Naučili jsme se sice chlácholit sami sebe, když používáme klasické „to oni, já nic, já muzikant“. Ale skutečně jsme to pouze a jen my. Dokázali jsme si udělat z jednoduché činnosti peklo.

V daném článku je krásně řečeno, jaká byla představa podnikání. Mám-li palírnu, tak zřejmě bych měl vyrábět pálenku. To je takové přirozené. Koupíte si auto, a zřejmě s ním budete chtít jezdit. Proč byste si jej potom kupovali. Jenomže palírna znamená papírování a papírování. A když už chcete skončit s papírováním, přijde nějaké jiné.

V České republice máme obrovské množství zaměstnanců státní a veřejné správy. Zřejmě jsme bohatou zemí, když je uživíme. A když už je živíme, tak u nás vše klape jako po drátkách. Je to skutečně pravda? Samozřejmě že ne, a zřejmě každý z vás mi dá za pravdu. Nebo patříte snad mezi ty, kteří se s nadměrnou byrokracií nesetkali? Jste šťastní lidé...nebo vysoce postavení úředníci, a ostatní úředníci vám jdou na ruku.

Tvrdím, že úředník je dvojího druhu

– První - člověk, kterému se nechce moc pracovat, hledá teplé místečko. Takový přijde do kanceláře, vytáhne ze skříně spisy, rozhází je po stole a snaží se předstírat práci. Občas podá nějaký výstup. Vypadá to, že pracuje. Protože práce úředníka je těžce měřitelná, málokdo jej může napadnout za nečinnost. Tito úředníci pobírají svůj plat a neškodí.

- Druhý – člověk, který se touží předvést. Jsem mladý, nadějný, po škole. Sežral jsem veškeré vědění a já jediný vím, jak to tady zlepšit. Chci to nejtěžší, snadno to vyřeším. K těmto úředníkům také patří ti, kteří si chtějí šplhnout – u nadřízeného, starosty, ředitele, ministra. Tzv. kupují vazelínu po kbelících. Bohužel obětí jejich aktivity jsme my.

Pokud na úřadě narazíte na někoho, kdo své práci rozumí, pomáhá vám, neobtěžuje hloupostmi, můžete si být jistí, že tam dlouho nevydrží. Mezi úředníky je proto ani nezařazuji.

Oba výše zmíněné typy úředníků jsou neprospěšné. U prvého si můžeme myslet, že neobtěžuje. To je sice pravda, ale stojí nás peníze, které jsme mohli věnovat na jinou činnost – např. koupit si dobrou místní pálenku (abych se vrátil ke zmiňovanému příspěvku). Jenomže si ji nekoupím, protože za prvé nemám peněz nazbyt (musím platit plné budovy neproduktivních úředníků) a za druhé si ji nemám od koho koupit, protože ti produktivní úředníci právě komplikují život producentovi oné pálenky.

Skutečně chceme žít v takovém marastu? Podívám-li se na výsledky posledních voleb, tak drtivá většina ano. Dobrá, co se tak dohodnout. Těm z vás, kterým se buzerace ze strany státu líbí, se zapíší na zvláštní seznam, a úředníci prvého či druhého typu se vám budou důkladně věnovat. No a my zbývající budeme dělat skutečně jen to co je relevantní, potřebné a má smysl. Nám se budou věnovat ti, kteří na úřad zabloudili náhodou.